30. srpna 2010 v 21:08 | Daggie
Včera jsem se vrátil z Čech - z festivalu Freakfest. Hudba byla fajn, setkání s lidma taky ušlo (ještě o tom určitě v září něco napíšu). Jen to počasí bylo a je mizerný. Zejtra končí dovolená a je trochu smutno... Prostě - konec prázdnin jak vyšitej... Co nás čeká v práci, ve škole, ve světě, v církvi? Kdo ví? Přemejšlel jsem o něčem povzbudivým, nadějným... Pak jsem si vzpoměl na jeden zajímavý text, co jsem kdysi čet' - šlo o kázání Stanislava Forejta z evangelické církve v Jindřichově hradci - "O církvi neviditelné a viditelné i jejích troskách" (inspirováno , 27. kapitolou Skutků apoštolských, Nový Zákon- Bible)
Církev byla odjakživa přirovnávána k lodi, která neomylně pluje ke svému věčnému cíli napříč dějinami. Církev jako loď - to je obraz, který se tiskne na desky biblí a zdobí nejednu modlitebnu. Tato loď má ale jednu zvláštní vlastnost, v toku času se její podoba dramaticky a radikálně mění. Nejdříve začíná jako nepatrná bárka, která se zmítá ve smrtelných nebezpečích na pokraji potopení, záhy se ale stává součástí flotily pozemských králů, ba dokonce na sebe bere v jednu chvíli podobu vlajkové lodi po světovládě toužícího válečného loďstva - vzpomeňme na křížové výpravy středověku, ke kterým právě církev dodávala zapálené ideologické výzvy. A za našich dnů na sebe církev zase bere podobu jakéhosi luxusního výletního parníku, kde jeho pasažéři tráví příjemné chvilky oddychu a společenského povyražení.
Pokud uvažujeme o církvi v tomto obraze, musíme si logicky položit otázku, kteráže z těchto podob církve je oprávněná a autentická, nebo alespoň ještě únosná a kdy na sebe již bere takovou podobu a má takový charakter, že ji Ježíš vyvrhne ze svých úst. V průběhu historie existovaly časté snahy o návrat k církvi prvotní, apoštolské, a tedy k oné malé loďce, jejíž plavba rozhodně neskýtá ani pocit přirozené nepotopitelnosti ani luxus a pohodlí. Její bezpečí je založeno na vroucích prosbách a přímluvách, na tom, aby byl obrazně mezi jejími pasažéry sám Ježíš, byť jen jako neviditelný, jako spící na zádi, který v pravou chvíli zkrotí vzteklé živly a dá plavbě opět pokojný ráz.
Jenže taková církev ztrácí pro svět svou viditelnost. Nakonec víme, že o prvotní církvi soudobí historici vůbec nepíší. Vždyť síla a podstata takové církve spočívá nikoli v ohromujících sakrálních stavbách, velikých chrámech a katedrálách, ani v účasti na světské moci, ani nespočívá v uspokojování nejrůznějších tužeb lidské seberealizace, ani v kázání o snazším pozemském životě, ale v hlubokých prožitcích víry, ve spatřování Pána po pravici, když v tomto životě všelijak kolísáme, klesáme, bloudíme, abychom shůry přijímali vždy novou sílu a nové zjevení.
Ovšem taková církev vlastně ztrácí v tomto světě jakýkoli pevný bod. Je to církev duchovní. Jejími stavebními kameny jsou mnohem spíše lidská srdce než cokoli jiného viditelného. Taková církev je samozřejmě neviditelná nejen pro svět, ale dokonce i nám samotným se tak snadno často ztrácí z dohledu. Mizí nám, kdykoli je náš duchovní zrak z nejrůznějších důvodů zaslepen, když naši pozornost poutají pouze časné starosti a radosti, anebo když jsme zase sevřeni úzkostí a nejistotou natolik, že je náš duchovní zrak víry zcela ochablý.
Ano, i touto cestou přicházíme k termínu církve neviditelné. Neviditelná církev. Církev eschatologická. Duchovní církev všech věků, církev bojující a vítězná, ale také i ta, která zde ještě není a přijde po nás, a bude mít zase svá pokušení, bloudění, pohoršení i zklamání ale rovněž i svá zjevení a vítězství. Pro tuto neviditelnou církev nemají denominační hranice žádný význam, mají v ní místo i ti, kteří stojí třeba zcela na okraji církve viditelné ba i mimo ní, mají v ní často pevné místo i ti, které viditelná církev zavrhla. Jsem ostatně přesvědčen, že Bůh hraje s tímto světem mnohem vyšší hru, která neskonale přesahuje hranice nějaké sebespasitelné denominace. Vždyť Kristus je nazván světlem, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět, a my vlastně ani nevíme, jakým způsobem se tak děje, jak všelijak se Ježíšovo božské světlo do lidské duše promítá.
Mluvíme-li o církvi Kristově, o církvi neviditelné, kterou není možné spočítat, zamatrikovat či denominačně vymezit, pak přicházíme k jinému biblickému obrazu, ve kterém je církev nazývána Kristovým Tělem. To je vskutku duchovní obraz, který nám může být inspirací.
(pokračování níže...)
